Čtení na tento den: Janovo evangelium, 14.-16. kapitola
Díváme se do mapy. Je to zmenšená krajina. Jako bychom se dívali z letadla. Máme celkový obraz, nadhled. Rozhodujeme se, kudy povede naše cesta. A až když po ní kráčíme, můžeme se zastavit a zkoumat každou květinu u cesty, každý kámen či broučka.
Naší mapou je nyní Janovo evangelium. Potkáváme mnoho postav, zazní mnoho slov, jsme svědky mnoha příběhů. Stojíme nad mapou a ptáme se, zda nás dovede k cíli a jaká ta cesta bude.
Stmívá se. Za chvíli bude tma. Bojíte se tmy? Co proti strachu pomáhá? Jak neztratit jistoty, které zrovna nevidíme? Psychologie tomu říká „princip stálosti objektu“. Už jako malí se učíme, že maminka tu je, i když se na chvíli vzdálí a dítě ji nevidí. Učí se vytvořit si představu maminky uvnitř sebe, aby ho nevyděsila samota bez maminky. Vztah k mamince trvá, i když tu zrovna není. Dítě zůstává s maminkou neviditelně propojeno. Tento princip je základem našich životních jistot.
Na slunných svazích Jeruzaléma zraje vinná réva. Zkuste si představit sami sebe jako její výhonek. Vaše nohy jsou srostlé s kmenem, vaše ruce nesou listy vystavující se slunci i kapkám deště. Z kmene přitom čerpáte vše, co potřebujete – minerály, živiny, vláhu. Jste připojeni ke kmeni, který se pro vás stává pramenem života, zdrojem síly. „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař.“ (Jan 15,1) Co je vaší jistotou v nejisté době? Jaké jsou vaše vztahy, s kým jste „propojeni“?